|
Brandaris Race – 2017 Závod historických plachetnic - Frísko (Harlingen, Terschelling)
Letos v říjnu se konal 23. ročník největšího svátku plachetnic v holandském Frísku. Je to regata historických lodí, kterých je v Holandsku kolem 500. První ročník závodu se uskutečnil v roce 1994 na počest 400. výročí stavby majáku na ostrově Terschelling. Současný maják Brandaris byl postaven v roce 1594 na místě ohněm zničeného majáku z roku 1323. Regata je setkání historických plachetnic. Akce je omezena účastí maximálně 80 lodí, protože více jich nepojme přístav na Terschellingu. Do Harlingenu přijely v pátek stovky účastníků. Je na co se dívat. Skrumáž stěžňů a lanoví. V řadě za sebou a vyvázány vedle sebe jsou desítky úžasných lodí. Staré klippery (dvoj a trojstěžníky), tjalky (typické holandské čluny s plochým dnem a postranními kýly), škunery a tradiční malé plachetnice zvané skûtsje. Za starých časů se většina těchto plavidel používala pro přepravu nákladu či pro rybářské účely, dnes však slouží zejména k rekreaci a team-buildingovým aktivitám v severních mořích. Každá z lodí nabízí komfortní dvoj až čtyřlůžkové kajuty a prostorný salon, do kterého se pohodlně vejde celá posádka. My jsme letos jeli s partou Míry Vápeníka a nalodili se na dvojstěžník “Bree Sant”. Byl postaven již v roce 1905. V roce 1929 byl přestavěn z plachetnice na motorovou loď. Ta až do roku 1936 vozila převážně písek a štěrk. Od roku 1958 plula opět pod plachtami. V roce 1995 byla kompletně zrekonstruována a slouží rekreačním účelům.
V pátek večer jsme dostali instrukce, že si místa na lodi rozdělíme ráno, kdy si po snídani projdeme s kapitánem palubu a ten nám ukáže, co je třeba kde dělat a jakými posunky se s námi bude dorozumívat. Snídaně bude v 9h a odjezd asi v 10hod. Čili moc se toho nenaučíme. V sobotu ráno měli kamarádi snídaňové pilulkové hody a já na ně pohlížel se shovívavým úsměvem. Šel jsem si na palubu v klidu vypít svou ranní plzeňskou dvanáctku. Prý mě chtěli večer opít. Na palubě jsem ovšem padl do spárů pomocnice kapitána - bocmanky, která se nejdřív divila, že mi není v tričku zima a pak mi ukázala, jak se rozvazují a připravují plachty k vytažení. Tak jsem se činil, zatímco ostatní snídali. Nevadilo. Výhodou (pro někoho nevýhodou) této plavby bylo, že jídla bylo stále dost. S kapitánem jsme pakl všichni bleskově prošli palubu, on něco ukazoval a říkal něco v tom smyslu: sem 4 lidi, tady budou 3, tady dva a budou se střídat s druhou partou a na vytažení plachty je třeba 6 chlapů. Vyjeli jsme. Odvázat fendry umíme. Nejprve přístav opouští velké klippery, potom malé klippery, dále tjalky a rybářské čluny. Každá z lodí přesně ví, kde je její místo a kdy má být na startu. My víme prd. Nebe má podobnou barvu jako moře, je ocelově šedé, moře trochu tmavší. Kapitánova pomocnice nás však nenechá otálet. Proběhla kolem a křikla, 6 person se mnou. Naprosto zmateně se chytáme lan a taháme. Postupně nás usměrňuje a naše počínání má kýžený smysl. Plachta leze nahoru, něco se dotahuje. Jdeme na další plachtu, já k nějakému rumpálu, vůbec nevím co tahám a později se to pokouším zjistit. Někdo zkušený mi říká co to bylo. Chvíli sleduju, kam vede mé lano a pak skromně zůstávám zticha. Už si jeho zkušeností nevážím a přesvědčivý hlas už mě nechává chladným. Konečně si užíváme plavby na vítr. Všude kolem nás jsou plachetnice. Něco takového jsem nikdy neviděl. Je zde velké množství mělčin, které jsou prý při odlivu nad vodou. S těmito loděmi, které nemají pevný kýl, je prý možné na mělčinu “nasednout” a posádka může po souši odejít třeba až na ostrov. Kapitán vede svou 32m dlouhou loď s přirozenou lehkostí. Všímám si silných proudů, které příliv provází. Chvílemi mám pocit, že se jedná víc o přehlídku než závod. Fotoaparáty jsou v pohotovosti. Slušně to fouká, na chviličku vysvitne slunce. Má ten správný již podzimní úhel a dopřává nám parádní snímky. Musíme se krčit, aby kormidelník viděl dopředu a že se teda závodit nebál. Jeli jsme zadobok a ty manévry využívající návětří a závětří okolních lodí vypadají u těchto kolosů úplně stejně jako na Boleváku. Rozjet to a 10 m za zádí lodě před námi prudce vyostřit nebo odpadnout je lahůdka. Jen se tají dech. Ještě kdybychom uměli přispět dotahování nebo povolováním lan. Všechno nám musí slečna naznačovat a když nechápeme nebo nemáme sil, odstrčí dva chlapy u rumpálu a dotáhne to sama. Loď zkušeně vedená je dost rychlá. S kým přesně závodíme nevíme, ale že se pomalu dostáváme dopředu je příjemné. Dojížděla nás jedna podobná loď a měla o plachu víc. Někdo se tázal kapitána, zda ji také máme a proč ji nepoužijeme. Nevzpomínám si přesně na ta diplomatická slova, ale bylo to něco o tom, že taková plachta vyžaduje poněkud odbornější zacházení, než jaké je schopna dnešní posádka poskytnout. Když přibližně víme, co se po nás chce, zazní klakson a jsme v cíli. Pak náhle musíme tahat úplně za jiná lana než jsme zvyklí. Po chvíli je jasno – halza! I když je brzděná nějakými lany, nechtěl bych tím trámem dostat do hlavy. Slečna bocmanka se prochází jakoby nic, asi ví, že ji to nepraští. Do maríny v Terschellingu vplouváme stále na plachty. To přece nemůžeme stihnout stáhnout a někam to naboříme. Ale ne. Něco se někde uvolní, plachta sjede a je klid. Jen se musí umělecky zmuchlat a přivázat kolem ráhna. Naše posádka odchází svačit a já s několika zoufalci zabaluji a vážu. Prý když jsem to rozbaloval, musím vědět, jak to bylo. Bocmanka je ale zkušená a s blbci umí pracovat a než je plachta přivázaná pěti úvazky, pětkrát nám s úsměvem ukazuje stále to samé. Přirážíme a přivazujeme se k boku jiné lodě. Ti šťastnější rozumí tomu, co se povídá: Mohli bychom být druzí. Rozhoduje čas mezi startem a cílem. Ale asi jsme prý dostali 10 minut penaltu, že jsme byli na startu dřív. To je proto, aby tam byl nějaký pořádek a lodě startovaly v čase vymezeném jejich kategorii. Ale je úplně jedno kolikátí jsme, byl to zážitek. Na palubách kolem nás to žije. Všichni povídají, popíjejí, smějí se a sdílejí si překrásný zážitek. My máme zkušeně namířeno k nejbližší půjčovně kol, abychom přejeli ostrov ke druhému břehu. Kdybychom byli ještě zkušenější, popošli bychom asi 100 m k jiné půjčovně. U té první jsme stáli možná půl hodiny ve frontě a té druhé nebyl nikdo. Na krásných holandských kolech jsme byli za chvíli na drsném pobřeží severního moře s rozsáhlými písečnými plážemi. Po vlhkém písku se tam proháněli tříkolky s plachtami. Dali jsme si pivo. Po návratu a večeři na naší lodi jsme se šli podívat na vyhlášení výsledků. Sálek byl narvaný k prasknutí a po nám nesrozumitelných větách vždy nějaké party začaly křičet a připíjet si. Pak si někdo šel dopředu pro malovaný a popsaný talíř. Šli jsme si cournout městem a pak spát. V neděli jsme se probudili do podobného dne jako byla sobota. Kolem 10té hodiny jsme vyrazili zpět do Harlingenu. Po výjezdu z maríny vytahujeme plachty. Už se nezávodí, ale vítr je příznivý a přesto, že máme zrefováno, jedeme v průměru rychleji než včera. Kapitán nám ukazuje na mapě, že nebudeme jako blbci křižovat ve vyznačené trase, ale přejedeme mělčinu, kterou jiní objíždí. Příliv to umožňuje, on to tu zná. A taky jo. Do Harlingenu přijíždíme jako jedni z prvních. Zase balíme plachty, tentokrát ne z naší vůle pečlivěji a užíváme si pozdní oběd. Loučíme se s našimi novými holandskými větrem ošlehanými přáteli, u přístavního stánku si objednáváme poslední herinky a jdeme hledat hotel, kde si ještě prodloužíme zdejší pobyt.
|
